Chtěl se připravit na svou druhou sezónu v seriálu IDM Supersport, ale Troy Beinlich přišel o život po pádu při tradičním zahájení sezóny v závodě „1000 kilometrů z Hockenheimu“. V sobotu 27. dubna 2024 bude jeho urna uložena na Horním hřbitově v Pößneku.
Milý Troyi, ahoj, prcku,
Tak jsem ti většinou říkal. Nechtěl jsem vůbec uvěřit, že bys měl být mrtvý. Ale pak jsem ověřil informace z nejméně pěti různých zdrojů a všechny mi potvrdily totéž. I když rád a hodně mluvím, teď mi to bere řeč. Ano, všichni víme, že náš sport v sobě skrývá riziko, ale neustále to potlačujeme. V tom jsme mistři světa. Každý z nás si myslí, že se mu nic nestane. A najednou je všechno jinak. Jako u tebe. A přesto jedeme dál a dál. Protože žijeme pro tento sport. I pro tebe znamenal všechno a nebylo nic, co bys dělal raději. Je útěchou vědět, že jsi byl šťastný v okamžiku, kdy jsi zemřel. Bez motorky bys uvadl jako prvosienka. Vím to, protože jsem tě znal už tehdy, když jsi místo kožené kombinézy nosil plenky.
Skoro ses dokonce narodil v Hockenheimu. Tvůj otec Knut stál na startu závodu Supersport a tvá matka Mandy mu jako grid girl v pokročilém stadiu těhotenství držela deštník. Sotva tvůj otec dokončil první kolo, tvé matce začaly porodní bolesti. Vlastně měla do porodu ještě tři týdny, ale ty jsi se rozhodl, že už musíš ven z bříška. Jedna známá už chtěla zavolat sanitku, ale tvoje matka chtěla za každou cenu jet domů. A skutečně to zvládla. Knut řídil jako blázen. 1. října už tě nic nemohlo zastavit a přišel jsi na svět. To, že se jmenuješ Troy, vděčíš mimochodem trojnásobnému mistru světa v Superbike Troyovi Baylissovi. Tomu jsi později dokonce potřásl rukou.
Kariéra motocyklisty ti byla prostě souzená. Mandy tě třikrát odtáhla na fotbalový trénink. Všichni ostatní kluci běhali za trenérem, ale ty jsi seděl na louce, trhal kvítky a říkal sis: stejně se sem hned zase vrátí. Bylo naprosto zbytečné snažit se tě nasměrovat k jinému sportu. Tvoji rodiče to zkusili i s motokrosem, ale to bylo stejně marné. Chtěl jsi být silniční závodník. Stejně jako tvůj starší bratr Chris.
Chris ti občas pomohl z nesnází. Člověk by si mohl myslet, že ty jsi byl ten živější člen rodiny a Chris ten klidnější a rozvážnější, ale tak to vůbec nebylo. V oficiálních záležitostech ses vždycky dobře vykroutil a poslal jsi tam Chrise. Sebevědomí ti zrovna nepřibývalo, ale kdo tě dobře neznal, ten si toho nevšiml.
S bratrem jste si večer po práci rádi sedli na kolo, abyste načerpali síly. Byli jste skvělý tým. Je štěstí, že to s tvými rodiči, dědečkem, bratrem a jeho přítelkyní a tvou Sarah v bytech nad dílnou tak skvěle fungovalo. A samozřejmě s Lou, vaší fenkou. Někdy jsi při odpočinku položil hlavu na její břicho. Mohl jsi být bezstarostný, šťastný a bavit se.
Když na tebe vzpomínám, upřímně řečeno, vybaví se mi i tvoje barevné kalhotky. Když ses při tom rozhovoru přede mnou svlékala z kombinézy, nemohl jsem se na to prostě nedívat. Ty kalhotky byly prostě hit. Na takové věci jsi měla slabost. A taky na barevné ponožky. Vím, že jsi měla i černé na zvláštní příležitosti, ale ty jsem nikdy neviděl.
Kleiner, divil by ses, kolik lidí teď na tebe myslí. Doma je před dveřmi spousta květin, svíček a fotek. Zájem o tvůj osud je obrovský a přichází z celého světa. Na internetu koluje spousta tvých fotek a lajků už ani nedokážeš spočítat.
V sobotu bude tvá urna uložena v Pößneku a bude se konat poslední rozloučení. Nevíme, kde teď jsi, ale naše myšlenky jsou s tebou a v našich vzpomínkách budeš žít dál. A můžeš si být jistý, že na tebe nebudeme připíjet a jíst klobásu jen v sobotu.
Na shledanou.
Tvoje Anke Wieczorek
jménem celého týmu IDM
(Bert, Normann, Yannic, Nadine, Angelina, Rowena, Dino, Stefan, Karsten, Lenka, Axel, Tobi, Matthias, Antonia, Michael, Björn)
